9. kapitola - Osud

28. prosince 2007 v 17:20 | by Anduel |  **Proč zrovna já?**
No a já hned vkládám další, dokud to tady funguje... s touhle kapčou mi pomáhala i Lůca, protože je no...důležitá:-) moc bychom všem chtěly poděkovat za komentáře...neskutečně nás povzbuzují, a proto to může tak rychle přibývat...protože nás to baví psát:) jinak teď do neděle nic nepřibyde, protože Lůca jede pryč...no aspoň budete napnutí...:) jinak bychom tuhle kapču chtěli věnovat Stanie, za ty nádherné komentáře!!! moc a moc děkujeme!
p.s. a já ještě jedný úžasný Vrbě co fetuje strouhanku:)))

9. Osud
Nový den, nová naděje? Před několika dny bych s jistotou řekla, že já už žádnou naději nemám. Ale co teď? Nebyla jsem si jistá. Možná se i v mém světě objevilo světlo. A co to způsobilo? Seděla jsem na okně a musela jsem se sama pro sebe usmát. Bylo pozdě. Teda vlastně už bylo skoro ráno. Za chvíli mělo vyjít slunce. Proč se lidi řídí zrovna podle něj? Dnes jsem nemohla spát. Jako už tolik nocí předešlých...dnes ale kvůli něčemu jinému.
Pořád mi v hlavě vrtal...Pan Neznámý. Znělo to šíleně a uhozeně, ale asi jsem se zamilovala. Nebo...byla to zamilovanost? Ale díky němu jsme měla...chuť do života. Třeba už jen kvůli tomu, abych zjistila, kdo to je. A pak Lily. Můj strážný anděl. S ohnivými vlasy...jaká ironie.
Dnes byl zvláštní den. Nevím, co nebo kdo ho tak zvláštním udělal. Ale cítila jsem se nějak uvolněně. Volná. Ano, volná bylo to správné slovo. Od mých potíží a špatných myšlenek. Temných myšlenek.
Je až neuvěřitelné, jak jsem se za tak krátkou dobu změnila. Sama sebe jsem se ptala: proč? Na nic kloudného jsem ale nepřišla...snad jen...kvůli NĚMU? A to ho ani neznám, asi jsem se vážně zbláznila. Ale on zná mě. A prý...mě miluje? Jak je možné milovat člověka, kterého neznáte? Láska na první pohled? Kdysi jsme tomu věřila...ale co teď? To nevím. Ještě začátkem týdne jsem věřila, že jsem chodící mrtvola. Sama. Na všechno úplně sama. Ale co teď? Zavrtěla jsem sama nad sebou hlavou. Co to tu pořád řeším? Ale nedokázala jsem přestat. Co se to se mnou děje?
Potřebovala jsem si provětrat hlavu, a tak jsem šla ven. Takhle brzo ráno tu nikdo nebyl. Moje štěstí. Nebo ne? Já opravdu nevím! Už nevím nic! Ničím si nejsem jistá! Chtělo se mi brečet, smát, zpívat nebo se někam zavřít a už v životě nevylézt. Schovat se přede všemi. Vířily ve mně všechny emoce.
Zastavila jsem se u okna. Myslím, že víte u kterého. Koukala jsem se ven. Poprvé jsem se ale rozhlídla. Ne jen na zem jako obvykle ale i do dáli. Byla ještě tma, ale pomalu se rozednívalo. Zavřela jsem oči, ale už jsem nenatahovala nohu...jen jsem stála a vychutnávala si ten klid. Ticho. Samotu. I když jsem všude okolo slyšela život. Byl to zvláštní pocit.
"Ann? Co tu děláš?" zeptal se mě známý hlas. Měla jsem chuť se usmát, ale zaregistrovala jsem v tom hlase strach a obavy.
"Lily? Co se stalo?" ptala jsem s obavami.
"On...James...měli ráno trénink a on...on si nevšiml potlouku a...spadl...je na ošetřovně. Black tam zůstal s ním...ta spousta krve, já..." řekla a celá se třásla. Přitáhla jsem jí k sobě a konejšivě ji poplácala po zádech. Asi jí James nebyl tak ukradený...chvíli jsme si ještě povídaly a já jí uklidňovala, že všechno určitě dobře dopadne. Pak jsem jí ale rázně poslala spát, že si musí odpočinout. Po chvíli přemlouvání tak opravdu učinila. Já jsem se ale na rozdíl od ní vydala k jezeru.
To místo na mě působilo...zvláštně. Sedla jsem si ke břehu. Rostl tam velký strom. Opřela jsem se a pozorovala nebe. Hvězdy už nebyly skoro vidět. Jejich jas se pomalu ztrácel, jediné co dál jasně svítilo, byl měsíc. Měsíc v úplňku. To byla taková nádhera.
Pak jsme to ale uslyšela. Táhlé a bolestné zavití. Bodlo mě u srdce. Teprve v dalším okamžiku jsem si uvědomila, co to bylo. Vlkodlak. Rychle jsem vyskočila na nohy. Polil mě studený pot, protože vytí bylo čím dál tím blíž. A jezero bylo blízko lesa. Nebyla jsme schopna pohybu a jen jsem pozorovala stromy a stíny. A pak se vynořil...
Obrovský vlkodlak. Knížky mluvily pravdu. Byl podobný vlkovi. Jen mnohem větší a...hrozivější. To v něm dělala ta lidská část. Blížil se ke mně. Rychle. Věděla jsem, že nemám šanci. Nespravedlností osudu bylo, že teď jsme po dlouhé době opravdu nechtěla umřít. Opravdu ne. Když jsem se teď tváří tvář dívala smrti do očí, věděla jsem, že nechci umřít. Kvůli němu. Mějte mě za bláhovou a bláznivou, ale v životě člověka, co už nemá nic...byl on jako záchrana. Důvod k žití. A to jsem ho ani neznala. Jsem opravdu blázen. Ještě větší do něj. Ale teď už na tom nesejde. Teď všechno skončí.
Byl blízko a pořád se blížil. Moje smrt se blížila. S každým jeho krokem jsem byla vyrovnanější. Je to můj osud a já ho přijmu. Byl ode mě pár metrů a pak se to stalo...vyšlo slunce. Dotkly se mě jeho paprsky. A dotkly se i jeho...
Začal se měnit. Moje srdce bylo drásáno bolestí. Protože ji prožíval on. Nevím, co to způsobovalo. Ale vidět ho v křeči...nemohla jsem se na to dívat. Mé srdce krvácelo. A pak byla přeměna dokončena. A já nevěřila svým vlastním očím.
"Remusi," řekla jsem roztřeseným a bolestí prosyceným hlasem. Vzhlédnul ke mně, ještě měl vlčí oči. Tak bolestný pohled snad ani nebyl u člověka možný.
"Já...moc se ti omlouvám," řekl a leskly se mu oči. Ta bolest...
"Přestaň! Ničíš mě," řekla jsme potichu.
"Mohl sem tě zabít! Chápeš to! Zabít!" zvýšil hlas a bolest se stupňovala.
"Ale neudělal si to. Takže ty si...vlkodlak?" ptala jsem se celkem zbytečně.
"Ano, takže se ode mě drž radši dál," řekl potichu.
"Držet dál?! Co si o mně kruci myslíš?!" řekla jsem zděšeně.
"Já...takhle jsem to nemyslel."
"A jak si to teda kruci myslel?" ptala jsem se s lítostí a naštvaně.
"Jsem pro tebe nebezpečnější než pro koho jiného. Já normálně nevybíhám z lesa. Kluci by mi to ani nedovolili," řekl pomalu.
"Nedovolili, ale jak by...oni jsou zvěromágové?" ptala jsem se překvapeně. I on se zatvářil překvapeně.
"Hele, nejsem v Havraspáru jen na parádu. Ale proč si pro mě nebezpečnější?" ptala jsem se bez dechu. Stáli jsme od sebe jen kousek a já viděla, jak znervózněl. A pak mi to všechno došlo. Poznal to na mě. Jako kdyby mi mohl číst myšlenky. A vypadalo to, že chce odejít. To jsem nemohla dopustit.
"Remusi, počkej! Prosím," řekla jsem naléhavě. Zarazil se. Otočil se na mě. Teď nás dělil velký prostor, a tak jsem k němu přistoupila a zadívala se mu hluboce do očí.
"Co?" ptal se, i když věděl předem na, co se budu ptát.
"Ty si mě viděl...když jsem chtěla...skočit? Že ano?" ptala jsem se a nespustila zrak z jeho očí. Viděla jsem v nich odpověď dřív, než ji stačil vyslovit.
"Ano, viděl," řekla a odvrátil pohled. Dotkla jsem se jeho tváře, abych ho otočila směrem ke mně. Ten dotek byl jako elektrický šok. Pro oba. Viděla jsem to na jeho výrazu. Začal zrychleně dýchat.
"A odnesl si mě na ošetřovnu a...napsal si ten dopis?" už jsem to ani nepokládala moc jako otázku, spíš jsem se ujišťovala. Teď jsem se celá roztřásla. Nevěděla jsem, co se mi děje. Ale jak jsem stála tak blízko něho...vybuchoval ve mně gejzír pocitů. Nezmohl se ani na odpověď a jen přikývl. Pořád mě pozoroval a viděla jsem ten jeho vnitřní boj. Zračil se mu v obličeji. Pozorovala jsem ho. Jeho oči, obličej,...dech už jsem neměla pod kontrolou. Ale on se vzdálil.
"Já...já nemůžu. Jsem příliš nebezpečný...zvlášť pro tebe..." řekl potichu.
"PROČ?" ptala jsem se beznadějně.
"Když jsem tě ucítil. S tebou je to těžký, protože tvoje vůně je pro mě silnější než kohokoli jiného, protože...protože," nebyl schopen to dokončit.
"Protože?" snažila jsme se mu pomoct. Opět se mi zadíval do očí. Jen na krátkou chvíli, když to vyslovil.
"Protože tě miluju." A otočil se a odcházel. Stála jsem tam neschopna slova ani pohybu.
"Reme, počkej! Jestli je pravda to, co říkáš, tak si mě musíš vyslechnout!" vykřikla jsem. Zarazil se, ale neohlédl se. Ale já stejně pokračovala.
"Víš, na co jsem myslela, když ses ke mně blížil. Od lesa? Máš vůbec představu, co si pro mě udělal. Myslela jsme na tebe, na toho člověka, co mě donutil zase chtít žít. Na člověka, do kterého jsem se zamilovala," selhal mi hlas. Celá jsme vlastně zkolabovala. Otočil se a viděl, jak vrávorám. Rychle ke mně přiběhl a sednul si se mnou k tomu velkému stromu. Musela jsem zhluboka dýchat. Na tváři se mu zračily obavy. A bolest. Ta z jeho tváře nikdy nemizela.
"Tohle mi nedělej," řekl s lehkým úsměvem, i když oči prozrazovaly něco jiného.
"A co?" řekla jsme taky s úsměvem. Cítila jsme jeho blízkost. Zase se mi špatně dýchalo a nebyla jsem v tom sama.
"Takhle mě děsit..." řekl úplně bez dechu. Dělily nás od sebe centimetry. Můj nos se už skoro dotýkal jeho. Nemohla jsem popadnout dech. Srdce jsem měla až v krku. Hleděla jsme mu do očí a hledala jsem...svolení. Svolení k tomu co mělo přijít. Ale nebyla jsme první, kdo překročil ten prostor mezi námi. Pomalu a přece nedočkavě se ke mně přibližoval. A pak se naše rty spojily. Projel mnou elektrický šok. Bouře emocí ve mně neměla konce. Namáčkla jsem ho co nejtěsněji na sebe. Aby mi už nemohl utéct. Nikdy. Letmými dotyky se mě dotýkal. Lehce jsem mu pootevřela rty a on toho nesměle využil. Byl něžný, ale přitom jsem z něj cítila vášeň a lásku. Musela jsem ho od sebe jemně odstrčit, protože jsem už nemohla popadnout dech. Šimral mě rty na krku. Musela jsem se smát. A to se zase vrátil k mým rtům, aby smích umlčel dalším dlouhým polibkem. Pak musel popadnout dech on. Byl nade mnou a pozoroval můj obličej. Usmála jsem se. Upřímně a šťastně. Zase mě políbil a mně přejel mráz po zádech. Nikdy bych tohle do Remuse neřekla a on do sebe asi tak ne. Zvláštní co zmůže láska...kdyby jen mohla zabránit těm všem strastem, co měly ještě přijít.
 


Komentáře

1 Melissa Melissa | Web | 28. prosince 2007 v 17:48 | Reagovat

tak Andy.... ten konec je mnohonásobně lepší. na rema mi to moc nesedělo, on není tah hrr. je to krásně napsané... opravdu, a doufám, že se přesatneš podceńovat. protože je to fakticky skvělý.

akorát nevím, co myslíš těmi strastmi.... doufám, že to bude mít happy end, protože já jsem strašně citlivá osoba a špatnej konec bych nesnesla je ti to jasný ty VRBO:-D

2 Maysie Maysie | Web | 28. prosince 2007 v 19:11 | Reagovat

Pěkný..! Áááh...*se rozplívá..* Další kapča bude co nejdřív, doufám? =)

3 Kaitlin Kaitlin | Web | 28. prosince 2007 v 19:53 | Reagovat

nádherná kapitolka...hrozně krásná

4 barbora barbora | 28. prosince 2007 v 20:32 | Reagovat

jeej, super, ze uz vieme kto to je:D aj ked som cakala siriusa:P no nemozem si pomoct, ja v kazdej poviedke chcem aby bola hl. hrdinka so sirim:P ale pekne:D

5 Anias Anias | Web | 28. prosince 2007 v 20:44 | Reagovat

AHojky moc se mi liíbí jak píšeš.. Ikdyz ti s tim někdo pomáhá je to opravdu moc pěkný....

6 LiZinKa LiZinKa | 28. prosince 2007 v 20:49 | Reagovat

hmm pekneee:)

7 Polgara Polgara | Web | 28. prosince 2007 v 21:27 | Reagovat

Tak jsem dohnala svůj skluz a přečetla poslední styři kapitoly a komentář zanechávám až...bože co to kecám?

Chci napsat, žes to napsala opět výborně...halvně ten konec a už s emoc těším na další

8 Jennys Jennys | Web | 28. prosince 2007 v 23:35 | Reagovat

Fííííhaaaa tak jsem to tušila dobře že to byl Remus, holkyyyyy, super povídka, upe dokonalááááááááá jednička s hvězdičkou pro obě :o)) fakticky bezvadný ted jeste dát dohromady Jamese s Lily a budou taji další dva dokonalý páry :o)))

9 Alix Alix | 29. prosince 2007 v 12:27 | Reagovat

krása :o) prostě dokonalý.... tak další honem :o)

10 Treia Treia | E-mail | Web | 29. prosince 2007 v 13:38 | Reagovat

To je krásný.. Já nemám slov..

11 rose rose | E-mail | Web | 29. prosince 2007 v 18:57 | Reagovat

kráááááááááása :) sice jsem čekala siriuse ae aspoň je to změna :) hlavně musíš rychle pokračovat jinak to nevydržím...nejsem na tom teď psychicky dobře takže kvůli mě prostě musíš pokračovat :D

12 Peťula Peťula | E-mail | Web | 29. prosince 2007 v 19:04 | Reagovat

Tak jsem se konečně odhodlala přečíst tuto povídku. Je naprosto skvělá vážně....Musím pochválit konec, vážně krásnej:) Už se těším na další....

13 Stania Stania | Web | 30. prosince 2007 v 10:23 | Reagovat

Áááááá...holky, co mi to děláte...já se tu normálně roztékám...to bylo náááádherné. Ann a Remus...kde se na ně hrabe Lily a James...to bylo skvělé...já ani nevím, co říct...hlavně rychle další kapču, protože jinak vytáhnu svou skleněnou kouli a bude zle! :oD

P.S.: Moc děkuji za věnování. Ty komentáře píšu ráda a doufám, že je budu moc ještě dlouho psát :o)

14 MarryT MarryT | Web | 30. prosince 2007 v 14:33 | Reagovat

Opravdu krásně popsanej polibek, ;-)

15 Melian Melian | Web | 31. prosince 2007 v 14:39 | Reagovat

wau! teda to je komentářů ,že ani nevím, jestli mám ještě svůj přidávat!:D ale přidám! Krásná kapitola! Fakt super! jsem hrozně ráda, že to byl remus a ne sirius! děkuju vám holky!:)

16 Adelay Adelay | Web | 31. prosince 2007 v 15:15 | Reagovat

jeee, tohle je přesně moje ideální představa Rema =DD nikdo by to do něj neřek a on je takovej =DD muck =DD tohle já miluju =DD smekám, smekám myslim že se z týhle povídky stane moje oblíbená =D a ta scéna, ta líbací no epesní =DDD

17 Areneis Areneis | 1. ledna 2008 v 8:09 | Reagovat

úža kapitola. naprowsto skvělá a nádherná.

18 Areneis Areneis | E-mail | Web | 1. ledna 2008 v 8:10 | Reagovat

úža kapitola. naprowsto skvělá a nádherná.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama